Termíny projekcí

9.11.2009 - Plzeň
10.11.2009 - Plzeň
18.11.2009 - Stříbro
23.11.2009 - Plzeň
28.11.2009 - Petrovice
1.12.2009 - Plzeň

11.1.2010 - Praha
14.1.2010 - Planá u M.L.
18.1.2010 -Tachov
19.1.2010 - Prachatice
28.1.2010 - Pardubice
3.2.2010 - Klatovy
8.2.2010 - Plzeň
11.2.2010 - Bor u Tachova
12.2.2010 - Černíkov (u Volyně)
25.2.2010 - Karlovy Vary
26.2.2010 - Kladruby
27.2.2010 - Kostelec
6.3.2010 - Slaný
11.3.2010 - Nýrsko
21.3.2010 - Praha
23.3.2010 - Plzeň
27.3.2010 - Nahořany
31.3.2010 - Beroun
8.5.2010 - Úterý (u Tachova)
26.5. 2010 - Praha
27.8.2010 - Festival Teplice nad Metují
26.3. 2011 - Plzeň, Divadlo pod Lampou
Podrobnosti o jednotlivých termínech.
HUMI Outdoor Expedice Gasherbrum 2009 part. IV. - Cesta ze základního tábora až domů Tisk E-mail
Napsal(a) Kamil Havlíček   
[05.11.2009]
cekani_na_vrtulnik.jpg Odchod z base campu – nyní již nás na Gasherbrumu nic nedrželo, takže jsme se pomalu začali chystat k odchodu. 14.8. měli dorazit nosiči, pomalu jsme balili, dojídali poslední dobroty. Návrat byl plánován na dvě skupiny, jedna skupina nosičů půjde zpět stejnou cestou přes Baltoro, a my s několika dalšími nosiči přes téměř šestitisícové sedlo Gondogoro La. Tato cesta je poněkud náročnější, ale o více jak o den kratší. Navíc jsme ji většina ještě nešli a výhledy ze sedla prý stojí za to. Poslední noc v base campu však způsobila, že veškeré plány se rázem změnily. Ve dvě hodiny v noci mě probudil Mára, že prý Zdeněk zvrací krev.
vojaci.jpg Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomil kde to vůbec jsem a co se děje. Vyhrabal jsem se ze spacáku, a před Márovo a Zdeňkovo stanem jsem zjistil, že o kanadský žertík se nejedná. Zdeňek byl zatím po celkové stránce v pořádku, ale zřejmě ztratil dost krve. Padlo jasné rozhodnutí, musíme zavolat vrtulník, pětidenní trek pro Zdeňka nepřipadá v úvahu. Náš satelitní telefon se během následujících více jak 24 hodin rozpálil do ruda, jak jsme neustále někam telefonovali a vysvětlovali různým lidem, že je prostě NUTNÉ, aby vrtulník přiletěl. Měli jsme složenu nemalou finanční zálohu u společnosti zajišťující záchranné lety, ale problém byl v tom, že šlo o vojenské vrtulníky, které podléhaly armádnímu velení, a to si lítalo, kdy chtělo. Další komplikací bylo, že se vše dělo v den pakistánské nezávislosti, tudíž stroje měli jiná důležitá poslání, jako například hlídat hranici s Indií a podobně. Ten den se nám prostě přes maximální úsilí helikoptéru sehnat nepodařilo, ač jsme zašli tak daleko, že jsme se v podstatě nastěhovali do obydlí velitele vojenské posádky, která sídlila nedalek obase campu. Velitel byl sympatický chlapík, velel táboru čítajícím asi třicet vojáků. Celá základna vypadala jak ze sci-fi, všude okolo neskutečný nepořádek, kanystry, plechovky a jiný odpad se válel všude možně, a mezi tím několik plastových budek, které vypadaly jako kontejnery na tříděný odpad, jen byly celé bílé. Kapitán se nám snažil vyjít všemožně vstříc, nicméně jeho slovo nemělo přeci jen tu správnou váhu. Večer jsme opouštěli základnu značně skleslí a unavení, a doufali, že nadcházející noc v baseu se obejde bez dramat podobných noci minulé.

vrtulak.jpg Druhý den ráno místo slíbených osmi hodin přilétá první vrtulník v deset, a odváží Zdeňka a jednoho vojáka, trpícího výškovým otokem plic. Onemocněl noc před tím ve vojenském táboře na ledovci Siachen, nejvýše položeném bojišti na světe. Jeho souputnící ho v noci snesli dolů, a tak nebyl Zdeněk jediný pacient. O svých zdravotních problémech si ale asi během letu moc nepopovídali. Bylo dohodnuto, že vrtulník se vrátí ještě pro mě, neboť jsem měl dělat Zdeňkovi lékařský doprovod. S ostatními jsem se mezitím rozloučil, kluci již museli vyrazit na zpáteční trek, neboť hodina již pokročila. Šli zabalit zbytky z base campu a slíbili, že počkají, dokud opravdu neodletím. Seděl jsem s kapitánem na ledovci na plastové židličce, kouřil, a čekal, jestli se helikoptéra objeví. Kapitán mě stále ujišťoval, že přiletí, ale po minulých zkušenostech jsem mu moc nevěřil. Raději jsem se začal od kapitána učit Urdu. Nicméně, dlouho očekávaný zvuk rotoru mě vytrhl z myšlenek. Později jsem se dozvěděl, že nebýt Zdeňkovo energické intervence při mezipřistání, už by se pro mě nevrátili. Let byl velmi příjemný, trochu jsem litoval kamarádů, kteří musí šlapat zpátky pěšky, ale že bych kvůli tomu brečel, to zas ne. Ve Skardu, kde jsme dosedli, již šlo vše bez problémů. Navštívili jsme místní gastroenterologickou kliniku jenik_u_holice.jpg (mimochodem dobře vybavenou) a Zdeňek se dal do kupy. Kluci mezitím dokončili trek, takže jsme se ještě všichni naposled viděli, a řádně to oslavili. Dokonce i náš styčný důstojník Imran se objevil. Ačkoliv nám moc platný nebyl, potřásli jsme si rukama, a dokonce jsme dostali i malé dárečky s vojenskou tematikou. Mára jako vedoucí expedice obdržel cennost největší, placku s obrázkem pakistánského tanku. Slzy a dojetí. Pak už let do Islamabádu a přes dobře známé Abu Dabí domů. Já a Zdeňek jsme letěli o dva dny dříve, v pátek večer jsem v Mnichově vyzvedával kluky. Cesta z mnichovského letiště přímo do oblíbené hospody v Plzni trvala necelé 4 hodiny.

Více fotek naleznete v galerii.


Napište první komentář


Přidat komentář
  • Komentujte prosím relevantě k obsahu článku.
  • Vyplnění položek označených hvězdičkou je povinné.
Jméno:*
E-mail:
Předmět:
Komentář:*



Chci být informován emailem o budoucích komentářích
Code
Opište kód:

Powered by AkoComment Tweaked Special Edition v.1.4.6
AkoComment © Copyright 2004 by Arthur Konze - www.mamboportal.com
All right reserved

 
< Předch.   Další >